Co tu ještě patří státu?
Ještě před třiatřiceti lety bylo možné považovat náš stát za bohatý. Samozřejmě ale jenom podle toho, jak se na tuto záležitost nahlíželo. Náš stát tu byl prostě tím nejbohatším, jelikož mu patřilo skoro všechno, co se na našem území nacházelo. A když to všechno měl, mohlo se samozřejmě říci, že je bohatý, když má takové jmění. I když bylo samozřejmě pravdou i to, že z jiného úhlu pohledu tentýž stát bohatý nebyl, protože se jeho majetek nespravoval efektivně a to, co tu často chátralo nebo leželo ladem, nepřinášelo zisky, podle nichž to u nás byla pro změnu bída.
V následujících letech jsme se pak ale měnili v tržní ekonomiku. A holedbali jsme se tím, jak je všechno na nejlepší cestě k prosperitě a jak tedy bohatneme. Stát sice přicházel o svůj majetek formou privatizace a restitucí, ale na druhou stranu to působilo zjevným dojmem, že se tu normalizuje ekonomika, lidem rostly příjmy, bylo konečně i co nakupovat, a tak náš stát chudnul i bohatnul současně.
A dospělo to až do dnešní situace. Kdy si vlastně opět můžeme pokládat otázku, jaký náš stát je, zda bohatý nebo chudý. A zase se tu můžeme setkat s dost rozporuplnými názory. Protože si většina našinců žije dobře, líp než za starých časů a také líp než mnoho jiných zemí, a to i těch ležících mimo bývalý ‚tábor míru a socialismu‘. Ať si o tom myslíte, co chcete, je to tak. Jenže je tím pádem náš stát bohatý? Na to už mám bohužel nepříjemnou odpověď. Už určitě není.
Protože jak na tom vlastně jsme? Co vlastní náš stát? https://www.americka-nebankovni-hypoteka.cz/co-vlastni-nas-stat/ je zřejmě něco, co naši současnou situaci vystihuje nejlépe. Lidé se sice mají, mají peníze na utrácení, ale je tomu tak jenom díky tomu, že žijeme už jenom ze setrvačnosti a na dluh. Hodně velký dluh. A abychom se měli tak, jak se máme, dal náš tatíček stát všanc dost možná vše, co my Češi máme. Máme tedy dluh, který budeme dlouho a komplikovaně splácet. Protože jinak někdo přijde a sebere nám to, co v naší zemi formálně máme. Ale tak jaksi už nám to nepatří.
